Zlatý zákazník Mercedesu jezdí v BMW
8.5.2010  /  Rubrika: Zajímavosti

Ladislav Štaidl v rozhovoru o autech, bulváru, podnikání i Karlu Gottovi...

Myslel jsem, že přijde člověk stejně upnutý, jako je jeho desítky let neměnná image. Myslel jsem, že probereme řadu modelů aut, se kterými musel určitě jezdit. Myslel jsem, že na něj budu alespoň půl hodiny čekat. A myslel jsem si ještě spoustu dalších věcí. Nic z toho neplatí. Ladislav Štaidl klame tělem.

Ve finále mi ze všeho nejvíc připomíná mého tátu – vtipný, bez potřeby stylizace, mluvící bez okolků, a i když s ním nesouhlasíte, jeho argumenty chápete. Krom toho se mu stejně jako mému otci kvůli bolesti kloubů zalíbilo vystupování z vysokých vozů.
A rozhovor jsem nezačal já, ale Láďa Štaidl.

Vy si to chcete nahrávat? Schovejte ten diktafon, to si budete přeci pamatovat. Lidi, co tvoří, diktafon nepoužívají. …Já, kdybych si s vámi dvě hodiny povídal a pak mi někdo řekl, abych o tom napsal, tak to bude lepší, než to ve skutečnosti bylo (smích).

Asi máte nějakou lepší, hudebnickou paměť. Já sice taky tvořím, ale kdybych neměl diktafon, tak si večer vzpomenu už jenom na nějaké pikantní historky.
Snad je opravdu nechcete slyšet? …Nemáte vy náhodou vedlejšák v bulváru?

Proboha jenom to ne!
(smích) To byla jenom sranda. Kdybyste dělal pro bulvár, tak si nic nahrávat nebudete a dokonce bychom se ani nescházeli. Napsal byste prostě „První autentický rozhovor s Ladislavem Štaidlem“ a celý byste si to vymyslel. Zrovna nedávno jsem nestačil žasnout nad „svými“ odpověďmi novináři, se kterým jsem nikdy nemluvil.

Tak to je obvyklá bulvární praxe, ne? Skoro každý pátek to líčí v pořadu Uvolněte se prosím Jan Kraus, mimochodem taky majitel BMW. On pro takové časopisy dokonce vymýšlí nové názvy, jako třeba Rytmus hnoje.
Já se s takovou „obvyklou praxí“ nerad smiřuju, protože v dalším „autentickém“ rozhovoru bych mohl odpovídat na něco, co by se slušným lidem vůbec nelíbilo. A proto můj advokát napsal šéfredaktorovi doporučený dopis, v němž žádal zveřejnění omluvy, ale nikdo se ani nenamáhal mu odpovědět. Domáhat se práva u soudu je sebevražda, protože případné vítězství nad pátou velmocí, jak tisk nazval Napoleon, se časem ukáže jako fatální prohra. A jelikož se tedy bránit nemůžu, tak je aspoň pomlouvám – šmejdy jedny.

Pravda je, že když jsem na internetu hledal informace o vás a o autech, tak mi vypadlo jen několik desítek bulvárních článků o vašem rozchodu s Ivetou Bartošovou.
Pro to je jednoduché vysvětlení. Jednak jsem nikdy nebyl posedlý automobilista, a potom už je to bezmála dvacet let, co jsem se showbyznysem skončil. Takže rozchod s Ivetou je jediná událost, v níž figuruju a která seriózní tisk nezajímá.

Tím se dostáváme k tomu, čím jsem chtěl začít. O vašem současném životě se toho moc neví. Co teď vlastně děláte?
Začneme tím, že vám věnuju autorské dvojcédéčko, které vydala firma Supraphon k mým březnovým pětašedesátinám. Jeho obsah vám prozradí, čím jsem byl a co jsem dělal rád. Teď už nejsem nic, protože vůbec nic nedělám, takže jsem dost netypický penzista.

Tu desku mi musíte podepsat pro maminku, protože ta je velká fanynka Karla Gotta. Ale zpátky k věci, vy už opravdu muziku neděláte?
S hudbou jsem definitivně skončil v roce 1994, kdy jsem se už naplno věnoval podnikání. Měl jsem firmu na kinoreklamu, byl jsem největším dovozcem kukuřice a strojů na popcorn, ale taky jsem se spolupodílel na privatizaci Západočeských cihelen.

Má to co do činění s tím, že váš tatínek byl podnikatel?
Určitě jsem po něm zdědil geny na kšeft, ale naštěstí jsem se chytil muziky, protože to byla tehdy jediná šance jak cestovat po světě a vydělávat dobrý peníze.

Udržujete ještě kontakty s lidmi z branže?
Vůbec ne, snad jen s výjimkou Karla Gotta a Jitunky Zelenkové, které občas rád vidím. Musím přiznat, že se mi po ostatních vlastně ani moc nestýská.

A já myslel, že doma v tichosti komponujete muziku třeba pro zahraniční filmy. Posloucháte vůbec ještě hudbu, třeba jenom v autě?
Bude to znít hrozně snobsky, ale já už poslouchám jenom klasiku, kterou jsem na stará kolena objevil. I když v autě občas zaslechnu něco dobrého, tak mi současná popmusic připadá divná. Skladatelé se jakoby stydí za melodii, kterou nahrazují agresivními doprovody, a textaři, ti za lascivními útoky na první signální soustavu skrývají neschopnost napsat čtyři verše, které by měly hlavu a patu. Takhle nenápadně a zdánlivými prkotinami určitě začal i zánik všech velkých kultur. Nevázanost a svoboda najednou dosáhnou takového stupně, že nakonec civilizace požrala sama sebe.

Pojďme k něčemu veselejšímu. Víte co mi odmalička vrtá hlavou? Jestli Antonína Dvořáka k napsání Humoresky skutečně inspirovat rytmus kol vlaků? Stalo se vám někdy, že jste jel třeba autem a najednou vás napadla nějaká melodie?
Génia, jako byl Dvořák, možná vlaky skutečně inspirovaly, protože je miloval. Mě taky určitě uvízly v hlavě nějaké souzvuky z každodenního života, které mi pak při preludování na klavír něco napověděly. To je ale jenom začátek, zbytek se musí dopsat podle Beethovena, který říkal: Genius Sitzfleisch – musí se to prostě vysedět.

Kdy jste si uvědomil, že si můžete vysedět nejen na chleba, ale i na auto, tedy že vás muzika dobře uživí?
Já jsem měl kliku, že to přišlo velmi brzy. Začínal jsem v šedesátých létech, což byla renesanční doba, která po všech těch hnusech války a padesátých let, působila jako zázrak. Svět začínal být mírumilovnější, barevnější a harmoničtější, takže do něho krásně pasovaly melodické písničky, které jsem uměl napsat.

Rodiče vás k hudbě vedli odmalička?
No jo, bohužel (smích). Od šesti let jsem musel chodit k profesorovi Kubelíkovi, strýci dirigenta Rafaela Kubelíka, který mě učil hrát na klavír a já to strašně nenáviděl. Stejnou metodu jsem později aplikoval na svých dětech v naději, že na mě taky budou jednou s vděčností vzpomínat, ale moc úspěšný jsem nebyl (smích).

Na první lásku a auto chlapi většinou nezapomínají. Vzpomenete si na to vaše?
Jistě. Byla to patnáct let stará Simca Aronde, kterou jsem koupil od skladatele Ladislava Simona. To byl precizní člověk nejen v komponování, ale i v přístupu ke svému autu, které měl jako nové. Pochopitelně jsem se do své první značky zamiloval, takže jsem pak měl ještě dvě další simky.

Co přišlo potom?
Když už jsme byli s Gottem velmi dobře etablovaní v Německu, dostal jsem lákavou nabídku od firmy Mercedes. Od té doby jsem postupně měl jedenáct nových modelů, které jsem prodával po ujetí 100 – 120 tisíc kilometrů, tedy zhruba po půldruhém roce. Stal jsem se tak Golden Kunde - Zlatý zákazník.

To je pořádná porce kilometrů i pro profesionálního řidiče…
A teď si představte, že jsem jezdil hlavně s neurotickým Karlem, který seděl vedle mě, protože vzadu se mu dělalo blbě. Před každou jízdou zkontroloval všechny větráky, jestli na něho nefoukají, a že je v autě čtyřicet stupňů, mu bylo srdečně jedno. Musel jsem vždycky počkat, až ho vedro uspí, a pak jsem si nenápadně pustil klimatizaci. Byl jsem ale pořád ve střehu, abych ji mohl rychle vypnout, protože když se Karel probudil, okamžitě znovu všechny větráky osahal.

Kdesi jsem četl vtipnou příhodu o tom, jak jste Gottovi pomáhal dovézt z Německa jeho první vůz, neboť on ještě neměl řidičák. Ta příhoda se prý dokonce stala námětem pro písničku „Koupil jsem si předevčírem Opla, a on mi udělal hopla…“
(smích) Ten srandovní popěvek vymyslel Semaforský kapelník Ferda Havlík a Karel ho moc rád neměl, protože koupě prastarého opela v západním Berlíně měla nádech tragikomedie. Karel za něj dal 500 marek dědkovi, který nám při prodeji vysvětlil, že každých sto kilometrů musíme kontrolovat olej. Takže u první pumpy v NDR jsme chybějící mazadlo koupili a dolili, jenže nikdo nám neprozradil, že existují oleje aditivní a neaditivní, které se nesmí míchat.  Motor jsme vylágrovali u Drážďan, a když pro opela za týden Karel s mým bráchou jel, odtahovaný vůz naboural do táhnoucího, kterým byla úplně nová Cortina. Když Karel vložil všechny své i vypůjčené prachy do oprav, opela rychle prodal. Jenomže „šťastný“ kupec mu ho za tři týdny vrátil nepojízdné, a tak Karel začal psát pokračování Nerudova dílka Kam s ním…

Každopádně jsem se chtěl ještě vyptávat na zkušenosti a zážitky s dalšími vozy, ale vy jste v podstatě jezdil jenom v mercedesech. Zeptám se tedy, co vás jako věrného zákazníka přimělo stáj změnit?
V jednu chvíli začal Mercedes soutěžit s BMW a AUDI, kdo rychleji přijde na trh s novým modelem. A tak z linky sjížděla „nezralá“ auta, u nichž se objevovala řada drobných závad, které mě připravovaly o čas, nervy a nakonec i o důvěru. Naposledy jsem měl v devadesátých letech S-Classe, do které se mi vůbec nechtělo, ale cena byla neodolatelná. V tomhle nabubřelém korábu jsem se necítil dobře a dokonce jsem se v něm styděl i jezdit, a proto šel mamut na trh. Když můj řidič jel zájemci auto předvést, v okamžiku, kdy měli absolvovat zkušební jízdu, odešla automatická převodovka. Ten pán mi tenkrát vzkázal, že měl v úmyslu koupit auto, které jezdí. Této situace profesionálně využila firma BMW, a tak jsem po čtvrt století vyměnil značku.

Jak dlouho máte současný vůz?
Teď už mám druhou sedmičku, se kterou spokojeně jezdím třetí rok. Je ale pravdou, že za tu dobu jsem najel jenom 35 tisíc kilometrů, protože dlouhé štreky už autem nejezdím.

A máte v hledáčku něco nového?
Neměl jsem, ale doktor Vránek z Renocaru je mazaný chlapík, který ví, čím staršího pána zaujmout. Na týden mi půjčil auto, které mě zaujalo, protože se v něm člověk otočí na sedačce a už stojí pevnýma nohama na zemi. Žádné trapné čekání, až přejdou mladé dámy, které by si mohly všimnout, jak se z nízkého auta soukám ven (smích).

Máte k autu vztah jako k majetku, který svého majitele reprezentuje?
Když tátovi v osmačtyřicátém všechno sebrali, musel vyměnit nádhernou bugatkou za náklaďák, s nímž odvážel na smetiště suť. I když ho najednou reprezentovala jenom otřískaná třítunovka, na osobnosti mu to pranic neubralo. Já jsem stejný typ a je mi úplně jedno, když mě někdo uvidí sedět ve staré škodovce.

Vypadá to tak, že se váš otec s novou realitou vyrovnal snadno…
Snadno asi ne, ale rychle a bez zbytečného naříkání. Jednoduše si přestal dělat starosti se zaměstnanci, daněmi a s cashflow, ve tři mu padla a do druhého dne zapomněl, že hází lopatou. Obchodního ducha naštěstí nikdy neztratil, takže pro nás všechno potřebné vždycky opatřil. Za pochodu nás učil, jak je dobrý občas padnout na hubu, a že se člověk v nouzi může dopustit nemravnosti, nikdy ale nesmí překročit vnitřní limit, který si sám stanovil.

Setkával jste se v minulosti spíš se závistí, nebo respektem ke slavnému umělci? Poničil vám někdo třeba auto?
Setkal jsem se s obojím. Co se týká mých aut, tak jsem byl bezpečně největším odběratelem třícípých hvězd, které má mercedes na kapotě. Ty se kradly ostošest.

Ale zase když jste zapomněl zamknout auto, tak nejspíš zůstalo na svém místě.
Asi ano, ale raději jsem to nezkoušel. Jeden mercedes mi ukradli, ale to už bylo po revoluci.

Jevany, kde bydlíte, jsou známy koncentrací lidí ze showbyznysu. Kdo z vašich sousedů je největší automobilový excentrik?
Asi jím byl skladatel Karel Svoboda, který si na libová auta velmi potrpěl. Nejradši jsem měl ale automobilového závodníka Jáju Hausmanna, kamaráda mého táty, který měl nádherné veterány a uměl o nich krásně povídat. Pak jsou v Jevanech ještě lidi, co luxusní auta používají k topoření ega, ale ti vás, stejně jako mě, určitě nezajímají.

Váš bratr Jiří v autě kdysi tragicky zahynul. Změnilo vás to, myslím jako řidiče?
Určitě ne, protože my jsme byli každý úplně jiný. Způsob Jirkova řízení auta mi byl cizí. Mockrát jsem se s ním kvůli tomu pohádal a mockrát jsem ho donutil zastavit, abych z jeho auta vystoupil. Brácha miloval riskantní jízdu, jakoby šel předčasné smrti naproti…

Co říkáte řidiči, který na dálnici sestřelil auto, kvůli tomu, že pomalu předjíždělo?
Tyhle lidi mě přivádějí k naprostému šílenství. Něco tak hnusně primitivního se vymyká mému chápání. Většina hloupostí, které se odehrávají na silnicích neúmyslně, mě tolik nevzruší, ale patologická agresivita mě žhaví doběla. Podobná příhoda se před patnácti lety stala impulsem, abych si obstaral řidiče. Na dálničním okruhu jsem předjížděl kamion a za mnou zběsile houkalo a blikalo nějaké hovado v S-Classe. Když jsme o kus dál oba zůstali stát na červenou, spustila vyholená lebka černé okénko a beze slova na mě namířila pistoli. Přestože svítila červená, šlápnul jsem na plyn a tomu magorovi jsem rychle ujel.

Takže se dnes necháváte vozit?
Mám kamaráda, který mě vozí, když potřebuju něco vyřizovat ve městě. Neničím si už nervy s blbečky, co se mě neustále snaží zabít. Ač za služby platím, ušetřím čas i peníze, které bych dal za pokuty a odtahovku. Vůbec ale nejlevnější je auto nemít a jezdit taxíkem. Teď už vám dokonce operátorka u Áček přesně řekne, kolik vás bude objednaná jízda stát.

Kolik máte bodů?
Čeho?

No bodů za nedodržování předpisů…
Vůbec nevím, že bych měl nějaký mít…

Vy mě zase zkoušíte, že jo?
(smích) Abych nevypadal jako dement, který o bodech nic neví, tak řeknu, že si vás dobírám. Na druhou stranu byste mi ale zase uvěřil, že automobilismus není mým koníčkem a že si auto nevybírám podle jeho prestižního zařazení, ale podle toho, jak se z něj vylézá…

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Rozumím.
Více informací